Obsazení budovy íránského velvyslanectví v Londýně v dubnu a květnu 1980 upoutalo pozornost světové veřejnosti a předvedlo britskou elitní jednotku SAS (více ZDE) v plném lesku. Strašidelná tajuplnost, postavy v černém, jejich zručnost a úspěch a vyložené dramatické situace – to vše pak jednotce SAS získalo veřejné uznání, jehož ohlas přetrvá řadu let.
 Íránské velvyslanectví, nacházející se proti Hyde Parku v budově číslo 16 na Princess Gate v Londýně, bylo přepadeno dne 30.dubna 1980 v 11 hodin 30 minut šesti teroristy vyzbrojenými třemi automatickými pistolemi ráže 9 mm, jedním revolverem, dvěma samopaly ráže 9 mm a několika čínskými ručními granáty. Přepadení se bezprostředně zúčastnilo šest mužů: Oan, vůdce (27 let) a pět dalších, všichni ve věku málo přes dvacet let. Všichni pocházeli z Arabistánu, což je oblast v Iránu, vzdálená asi 640 km od Teheránu, která dlouho vzdorovala Aryáncům ze severu. Většina vítala skutečnost, že ajatoláh Chomejní převzal moc od šáha,dokud nezjistila, že je stejně nelítostný utlačovatel menšin jako jeho předchůdce. Teroristé patřili skupině, hlásící se k Demokratickému revolučnímu hnutí za svobodu Arabistánu (DRMLA), což byla marxisticko-leninská skupina založená v Libyi. Usilovala o regionální autonomii (nikoliv nezávislost) Arabistánu. V době přepadení bylo v budově velvyslanectví 29 lidí – čtyři Britové a 22 íránských mužů a žen,z nichž třem se podařilo hned na počátku uniknout. Teroristé nejdříve požadovali, aby íránské úřady propustily na svobodu 91 vězňů v Arabistánu. Lhůta byla určena na čtvrtek 1.května 1980 12.00 hodin. Během večera teroristé uskutečnili první z mnoha kontaktů s londýnskou policií a s masmédii.
 Michael Ross (velitel zásahu SAS) a jeho lidé se však museli vyrovnávat hned s několika problémy. Tím největším byly prostory ambasády.V budově se totiž nacházelo hned padesát (!!!) pokojů, přičemž základním předpokladem úspěchu bylo určit místnosti, ve kterých se nacházejí rukojmí. Ke slovu se dostali specialisté na odposlechy z C7 , kteří začali umisťovat mikrofony. Zřejmě velebili práci britského architekta, který doslova posel celou střechu komíny, kterými byla spuštěna odposlouchávací zařízení.  Po jistém čase se dostavuje úspěch v podobě lokalizace 15 rukojmí v místnosti s dálnopisem. Problém ovšem nastává s dalšími rukojmími. V případě zastánců nezávislosti Arabistánu se totiž jednalo o zkušené teroristy, kteří svá rukojmí přemísťovali z jedné místnosti do druhé.
 Jedna nemocná íránská žena byla ve středu pozdě večer propuštěna a nemocný Angličan mohl odejít druhý den ráno. První lhůta byla odložena poté, co policie předala tisku zprávu sestavenou teroristy. Druhý konečný termín (14.00 hodin) prošel, aniž se cokoliv na obou stranách změnilo.
  V pátek ráno proběhlo několik přímých a několik zprostředkovaných jednání mezi policisty a teroristy. Zazněly některé konkrétní výhružky teroristů, ohrožující životy zajatců. Vyjednávání pokračovalo ještě v sobotu. K velkému pokroku došlo, když teroristé vyslovili souhlas s propuštěním dvou rukojmích výměnou za odvysílání prohlášení teroristů o jejich cílech v rozhlase. Jeden ze zajatců byl propuštěn k večeru a po rozhlasovém vysílání úplného znění požadovaného textu byla propuštěna další ze zadržených osob. Atmosféra v budově se stala téměř euforická, což ještě podpořilo dobré jídlo, poslané policií.
 V průběhu neděle projednávala britská vláda záležitost s velvyslanci různých arabských zemí. Žádné dohody o jejich případných krocích k zažehnání celé krize nebylo dosaženo. Téhož dne onemocněl. V pondělí se teroristé stali již viditelně nervózní. Diskuse mezi dvěma britskými občany a policisty, která proběhla za křiku, nikterak nepomohla oslabit napětí. Asi ve 13.30 hodin byla Oanova trpělivost u konce. Vůdce teroristů zastřelil Abbase Lavasaniho, pracovníka velvyslanectví, právě ve chvíli, když telefonoval s policií. Tato událost se stala podnětem k obratu.
  Jakékoliv pochybnosti o tom, zda někdo byl skutečně zabit, se rozptýlily ihned po 19. hodině – tehdy bylo tělo zabitého vyhozeno dveřmi velvyslanectví.
 Příslušníci SAS navštívili prostor u zastupitelského úřadu Íránu během prvního dne po jeho obsazení a ubytovali se v armádních kasárnách, vzdálených asi tři kilometry od úřadu. Policie se samozřejmě pokoušela ze všech sil zjistit, ve které části budovy se nachází rukojmí a jejich věznitelé a co dělají. K tomu byla nasazena řada přísně utajovaných průzkumných prostředků. Elitní jednotka SAS byla v daných podmínkách co nejlépe připravena k zásahu a čekala – v souladu s britskou právní praxí – až ji policie formálně požádá o zásah.
    Záchrana
 Podle plánu bylo nasazeno pouze 12 mužů z obvyklých čtyřčlenných skupin SAS ve třech týmech. Dva týmy se měly zmocnit zadní části objektu – spuštěním se po lanech ze střechy, jeden z týmů do prostoru přízemí a druhý na balkon prvního poschodí. Oba týmy pak měly vniknout dovnitř budovy a to buď s použitím průbojných náloží, nebo vlastní fyzickou silou. Tým číslo 3 se měl pohybovat vpředu, a to tak, že měl překročit z balkonu sousedního domu číslo 15. jakmile by se všechny tři týmy dostaly do budovy, měly se rychle dostat k rukojmím ještě dříve, než jim mohli teroristé ublížit.
 Všechno, co mohlo být použito ke zvýšení účinku útoku, bylo provedeno. Dvanáct mužů z jednotky SAS se obléklo od hlavy až po paty do černého, dokonce i plynová maska byla černá. Vypadali vskutku mimořádně hrozivě. K vytvoření průchodu do budovy byli vybaveni usměrněnými náložemi, dále granáty s omamným plynem a také granáty se slzným plynem. Kombinace výbušnin, hluku, kouře, rychlost akce a samotného hrůzostrašného zjevu těchto mužů měla vyvolat zmatek a děs v mysli teroristů – a právě to se dokonale vydařilo.
   Muži ze SAS se samozřejmě seznamovali s plány budovy o 50 místnostech velmi podrobně a rovněž mnoho hodin strávili studiem fotografií rukojmí. Nakonec však – jak je dobře známo každému vojákovi – veškerý výcvik a plánování se musí přeměnit v akci.
 Přesně v 19.26 hodin začali muži určení pro zadní část budovy překračovat okraj střechy a spouštět se dolů. První dva se spustili po svých lanech velmi dobře, jeden muž ze třetí dvojice uvázl ve vzduchu, což je nebezpečný moment, důvěrně známý všem horolezcům na světě. Vpředu se objevili muži ze SAS. Při přelézání z balkonu domu číslo 15 na budovu velvyslanectví je věrně zachytili fotografové. Poskytli tak prostřednictvím světového tisku veřejnosti fotografii, jejíž sláva trvá již léta.
 Policie se součastně telefonicky spojila s teroristy a odvedla jejich pozornost, a to právě v kritickém okamžiku, kdy muži z elitní jednotky SAS pronikali do budovy. Následovaly výbuchy granátů s omamným plynem. Zhasla světla. Všude zavládl hluk a naprostý zmatek. V některých částech budovy se objevily plameny. Muž, který visel na laně bez možnosti pohybu v zadní části velvyslanectví, byl kamarády odříznut. Seskočil na balkon, což bylo velice riskantní, nicméně pořád lepší než se stát obnaženým terčem teroristů.
 Příslušníci SAS vnikli do budovy a rychle probíhali jejími místnostmi. Dva teroristy okamžitě zastřelili. Jeden terorista se pokoušel střílet po rukojmích v horní místnosti. Poté, co zranil několik lidí, toho zanechal. Během několika minut bylo pět ze šesti teroristů zabito. Šestý se schovával mezi osvobozenými rukojmími. Všichni, kdo přežili, pak byli shromážděni dole v zahradě, kde byl identifikován a zatčen zbývající terorista.
   Celá operace trvala od začátku do konce jedenáct minut. Velitel zásahové jednotky SAS Michael Rose pak prohlásil, že velet jednotkám zvláštního určení je to nejjednodušší, co lze dělat, neboť když jejím příslušníkům zadáte cíl, můžete se spolehnout, že každý z nich ví, co dělat. Zároveň však uznal, že jeho muži měli štěstí, protože hned zpočátku akce ostřelovač zlikvidoval potenciálně nejnebezpečnějšího teroristu. Stejně tak Michale Rose přiznal, že k usmrcení dvou rukojmí mohlo dojít v důsledku pozdního útoku, který vznikl špatným odhadem a časovou ztrátou při rozbíjení okna. Rozhodně není bez zajímavosti, že se v důsledku operace Nimrod objevily v tisku články týkající se faktu, že pět ze šesti teroristů bylo zastřeleno, zatímco poslední přežil pouze díky tomu, že nebyl okamžitě odhalen. Média proto nastolila otázku, je-li i terorista člověkem,na kterého se vztahují úmluvy o lidských právech. SAS, ale i ostatní protiteroristické jednotky práva teroristů příliš nezajímají. Ani se tomu nelze divit.
 Ačkoli je SAS jistě poslední organizací, která by vyhledávala publicitu, její skvěle provedený útok měl přinejmenším dva účinky: za prvé utvrdil poselství adresované potenciálním teroristům, že jejich činy narazí na nesmlouvavá a účinná opatření, a za druhé se stal pro britskou veřejnost zdravým impulzem k posílení národní hrdosti.

Zdroj: Elitní jednotky - W.N.Lang