Vítáme Vás na oficiálních stránkách Paintball Březová. Nepřehlédněte články!!! "Jak si zahrát paintball zadarmo" a "Slevové karty" 
Dobré ráno, dnes je čtvrtek 15. listopadu 2018 svátek má: Leopold Počet přístupů: 7078
Německá verze  
Hledání
Fotoalbum
Odběr novinek
Jméno
Email
Počítadlo
ashrae 62.1api 1104aws d1.1aws download2014 asme standardasme a17.1ASME Y14.5IPC A-610Easme b31.1asme b31.3ASME QEI-1  moncler online replica horloges 
Korejská válka 1950 – 1953: Peklo na zemi

„Drahý Harry, vím, že jako prezident máš spoustu práce s rozpočtem, a tak budu stručný. Jsem doktor a demokrat, loajální demokrat. A teď žiju v Koreji nebo, jak já říkám, v pekle. Rád bych se dostal na Vánoce domů, protože tehdy peklo zamrzá.“ Těmito slovy začíná dopis známého hrdiny seriálu o americké polní nemocnici M.A.S.H., Hawkeyho Pierce, prezidentovi USA Harry S. Trumanovi o válce v Koreji. Ta se v letech 1950 – 1953 stala prvním bojištěm studené války. Na něm se tehdy střetly vojska komunistické Severní Koreje a Číny na straně jedné a OSN zastoupené převážně USA na straně druhé.

Severokorejci útočí
Po porážce Japonců byla Korea rozdělena 38. rovnoběžkou na dvě části. Sever byl pod kontrolou Sovětského svazu, jih okupovaly Spojené státy. Nedělní ráno 25. června bylo deštivé. Ve čtyři hodiny začal frontální útok Severokorejské lidové armády (SKLA). Za vydatné podpory dělostřelectva vyrazilo vpřed 89 000 vojáků prvního sledu. Měli na své straně všechny výhody – početní převahu (slabá jihokorejská armáda měla sotva 76 000 mužů), moment překvapení i velký počet tanků. Armáda Jižní Koreje byla zastižena naprosto nepřipravená. Přímému útoku mohlo čelit pouze 38 000 vojáků (ovšem pouze teoreticky, neboť mnoho vojáků si užívalo víkendového volna. Navíc Jihokorejci postrádali těžké dělostřelectvo i tanky.) Vzorem pro Severokorejce bylo učení velkého ruského experta Tuchačevského, které se stalo základem taktiky jejich obrněných sil. Touto taktikou bylo prolomení obrany a dvojitý obchvat. Útok pěchoty 3. a 4. divize byl veden a podporován 120 tanky 105. tankové brigády a směřoval přímo na Soul. Další dvě divize, 2. a 7., útočily jižním směrem přes hornatý střed. Třetí skupina tvořená 5. pěší divizí, motocyklovým plukem a pěchotní skupinou spolu se zbývajícími 30 tanky se vydala podél východního pobřeží. V hlavním městě vypukla panika a již 27. června vláda uprchla do Tedžonu. Druhý den byl již Soul v rukou komunistů. 27. června Rada bezpečnosti OSN odsoudila agresi a odsouhlasila vojenskou pomoc Jižní Koreji. Nakonec se ke koalici vedené USA připojilo 22 států včetně 16 zemí, které vyslaly do Koreje svá vojska. Ještě toho dne vydal prezident USA Harry S. Truman rozkaz vojenskému letectvu a námořnictvu, aby okamžitě napadly severokorejské jednotky a poskytovaly krytí a podporu jednotkám Korejské republiky. S prezidentem Trumanem je také spojován výrok o „policejním zásahu“. Přestože jej on sám první nevyslovil, plně s ním souhlasil. K prvnímu střetu mezi Američany a Severokorejci došlo ve vzduchu 27. června 1952 a během něj bylo sestřeleno 7 strojů komunistického letectva. Na zemi se však situace vyvíjela podstatně hůře, a tak 29. června přilétá z Japonska vrchní velitel vojsk OSN Douglas MacArthur.

Buldok bojuje s přesilou
Stav amerických ozbrojených sil byl v padesátých letech, mírně řečeno, neuspokojivý. V roce 1950 mělo pozemní vojsko pouze 10 divizí a 11 samostatných pluků, z nichž jedna pěší divize, dva pluky pěchoty a policejní jednotky v síle divize se nacházely v Evropě. Čtyři pěší divize se nacházely jako okupační síly na Japonských ostrovech ve stavu 8. armády, které velel zkušený a agresivní Waldon H. Walker, známý pod přezdívkou Buldok. 30. června dopoledne byl ve vojenském táboře WOO vyhlášen bojový poplach pro 24. pěší divizi, které velel pplk. Charles B. Smith a která se okamžitě přesunula do Koreje pod označením Task Force Smith. Tato jednotka sestávala z 406 pěšáků a 134 dělostřelců 52. oddílu. Okamžitě byla nasazena do akce v okolí místa zvaného Suwon a její vojáci také 5. července 1950 v 8.16 hod. vypálili první výstřel US armády v Koreji. Tanky napřed prolomily obrannou linii a za nimi se v sebevražedných vlnách za zvuků polnice hrnulo vpřed 5000 mužů. Task Force Smith tak bojovala proti desetinásobné přesile, a když se dostala do křížové palby, byla nucena ustoupit. Po pěti dnech bojů na vlastní pěst se jen část vojáků probila zpět. Ztráty činily 185 zabitých a zajatých mužů, což představovalo téměř 40 % původní jednotky. Podobná situace byla i na frontě Oan – Ansong, kde se ústup změnil ve zběsilý úprk. 10. července byla zaznamenána první masová vražda amerických zajatců. Šest vojáků s rukama svázanýma za zády bylo střeleno do týlu. Byla to předzvěst zvěrstev, kterých se pak dopouštěli zvláště čínští „dobrovolníci“ v daleko větším rozsahu. Poslední obrannou baštou před ústupem na jihovýchod byl Tedžon, ve které se nacházel štáb 8. armády. Po jeho dobytí se museli Američané a zbytek jihokorejských divizí stáhnout na území nazvané Pusanský perimetr. Tak začala nová fáze války.

Obrana Pusanského perimetru
Perimetr tvořil obdélník, v jehož pravém dolním rohu se nacházelo město Pusan. Počátkem srpna měl gen. Walker k dispozici 92 000 vojáků, z nichž ale polovinu tvořily zbytky jihokorejských jednotek nevalné kvality. Proti nim stálo 70 000 Severokorejců. Při bojích v okolí přístavu Masan letectvo USA poprvé použilo napalm a také přepravu raněných pomocí vrtulníků Bell H–13 Sioux. Koncem srpna boje ustaly a Severokorejci přeskupovali svá vojska k rozhodujícímu útoku, který začal 2. září. Jednotky pronikly až do Jongčchonu a vrchní velitelství jihokorejské armády bylo nuceno se přemístit do Pusanu. 7. září ale město bylo dobyto zpět a bylo jasné, že spojenecká linie vydrží. Již během ústupových bojů gen. MacArthur plánoval operaci, při které by Severokorejci byli napadeni z týlu. Nyní, když Pusanský perimetr odolal, mohli spojenci přejít do útoku. MacArthur počítal s vyloďovací operací, která měla proběhnout v okolí města Inčchon nedaleko Soulu. Pro akci byla vyčleněna legendární 1. divize námořní pěchoty, která byla doplněna dalšími třemi pluky námořní pěchoty. Druhou divizí byla 7. pěší divize, poslední z okupačních sil v Japonsku, která ještě nebyla nasazena do bojů. 15. září vyplul na moře svaz čítající 230 lodí s více než 50 000 pěšáky, podpůrnými ženijními, tankovými a dělostřeleckými jednotkami. Klamný útok na východní pobřeží provedla bitevní loď USS Missouri, která měla odvést pozornost od skutečného místa vylodění. Za naprostého ovládnutí moře i vzdušného prostoru a po palebné přípravě se bojové oddíly doprovázené tanky a auty hrnuly na břeh. Útok byl zcela nečekaný a Severokorejce dokonale překvapil. Již 16. září byl Inčchon obsazen. 22. září začal útok na Soul a dvanáct dnů po vylodění u Inčchonu byl osvobozen.

OSN postupuje k řece Ja-lu
Koncem září byla již většina Severokorejců zahnána za 28. rovnoběžku a na území Jižní Koreje probíhaly pouze vyčišťovací akce. Spojenci se rozhodli pro definitivní osvobození celé Koreje od komunismu. Velkou hrozbu představovala Čína, která vyhrožovala vstupem do války, pokud spojenci překročí 38. rovnoběžku. Nikdo však toto varování nebral vážně a 9. října hlavní síly 8. armády překročily hranici. Pod tlakem jednotek OSN, které útočily ve třech proudech, padl 19. října i Pchjongjang. Vláda byla nucena uprchnout do Sinidžu u ústí pohraniční řeky Ja-lu a pak do města Kanggje v Severních horách. Po celou dobu tažení nacházeli vojáci OSN svědectví o zvěrstvech, která páchali komunisté – tisíce zastřelených a umučených civilistů lemovaly cesty, po kterých postupovali. S cílem odříznout prchajícím Severokorejcům cestu do Číny bylo v prostoru Sukčchonu a Sunčchonu vysazeno na 4000 parašutistů, bohužel příliš pozdě a hlavní kolona, v níž cestoval i samotný Kim Ir-sen, jim ujela doslova před nosem.

Rudý vítr fouká z Číny
Američané se při svém postupu příliš přiblížili k čínské hranici a tak se Čína zapojila do tohoto konfliktu na straně Severní Koreje. Čínskou zlobu jako první okusila jihokorejská 1. pěší divize, která byla 25. října nedaleko Unsanu napadena neznámými silami. MacArthur, který neustále tvrdil, že Číňané nezaútočí, byl zcela vyveden z míry. Nařídil bombardování mostů na řece Ja-lu, ale po měsíci neúspěšných pokusů o jejich zničení bylo bombardování zakázáno. MacArthur za této situace uvažoval o své rezignaci, neboť washingtonské velení požadovalo taktický ústup, zatímco on chtěl osvobození Koreje dokončit co nejdříve. Ovšem mezitím se nepřítel po deseti dnech stáhl stejně rychle, jako zaútočil. MacArthur se tak domníval, že Číňané ustupují, a rozhodl se zaútočit. Útok začal 25. listopadu. Proti 118 000 mužů 8. armády stálo asi 180 000 Číňanů, dalších 120 000 se nacházelo v centrální vrchovině. 100 000 vojáků mohli nasadit samotní Severokorejci. Po prvním dni ofenzivy, který přál spojencům, se karta obrátila a do útoku se vrhli Číňané. Jedna lidská vlna za druhou se valily proti spojeneckým liniím. Gen. MacArthur konečně souhlasil s přechodem od ofenzivy k obraně. Na den 29. listopadu tak gen. Walker nařídil všeobecný ústup 8. armády, který se rychle změnil v neorganizovaný útěk. Katastrofě zabránilo pouze to, že Američané měli dostatek dopravních prostředků, zatímco Číňané museli „po svých“. Jednotky prchaly i s vědomím, že Číňané většinou neberou zajatce, vzdávající se vojáky zbijí, okradou a bez ohledu na ženevské konvence o zajatcích popraví. Vojáci 8. armády, kteří od počátku neúspěšného útoku byli nuceni ustoupit o 450 kilometrů, zaujali obranné pozice podél zamrzlé řeky Imdžin, jižně od 38. rovnoběžky. Z 25 000 vojáků nasazených během akce u Čangdžinu bylo 6000 zabito, zraněno nebo zajato. Nejméně 6000 dalších trpělo omrzlinami. Čínské ztráty však byly daleko větší. Zabito bylo 25 000 a zraněno 12 500 mužů. Dalších 30 000 utrpělo omrzliny, takže čínské ztráty dosáhly 60 % z celkového počtu 120 000 nasazených. Řada z nich umrzla a jejich postavy pokryté ledem a sněhem pak lemovaly cesty jako v hrůzném panoptiku.

 

Jednotky OSN prchaly i s vědomím, že Číňané zajatce neberou. Vzdávající se vojáky spíše rovnou zbijí, okradou a bez ohledu na ženevské konvence popraví.“

 

MacArthur odchází
Po smrti generálporučíka Walkera potřebovala 8. armáda nového velitele. Stal se jím neméně zkušený veterán z Normandie a Arden generálporučík Mathew B. Ridgway známý pod přezdívkou „železné cecky“, neboť měl ve zvyku nosit na prsou dva granáty. Byl to dravý a odvážný muž, který se nebál zamítnout návrh na stažení jednotek na starý Pusanský perimetr. MacArthur chtěl zintenzivnit letecké útoky na severokorejský průmysl, podniknout blokádu Číny a využít sil Čankajškových nacionalistů z Tchaj-wanu k bojům na čínském území. Naproti tomu Číňané zmámeni úspěchem se zabývali myšlenkou zahnat 8. armádu do moře. 31. prosince 1950 byla zahájena operace, jejímž cílem bylo obsazení Soulu a vyhnání Američanů z Koreje. Proti Ridgwayově armádě stálo přes 350 000 Číňanů, včetně opět zformovaných severokorejských jednotek (Ridgwayův odhad nepřátelských sil byl sotva poloviční). Generál se rozhodl pro ústup bojem a začal s reorganizací jihokorejské armády. Na záchranu Soulu bylo ale už pozdě. Ve městě se již potřetí vystřídala armáda a ráno 5. ledna 1951 nad městem zavlála vlajka s rudou hvězdou.

Wodžun padl 8. ledna, ale jeho dobytí stálo nepřítel mnoho sil a byl zde konečně zastaven. Číňané se pokoušeli prolomit americkou obranu masovými útoky, ale spojenecká linie byla pevná a na jejich „hradbách“ zůstávaly tisíce mrtvých útočníků. Protože bylo jen velmi málo informací o síle čínských „dobrovolníků“, rozhodl se Ridgway pro průzkum bojem, přičemž zjistil, že jejich linie jsou velmi nestabilní. Číňané se nakonec stáhli ke svým zásobovacím jednotkám a umožnili tak Američanům provést ofenzivu nazvanou WOLFHOUND. Ta byla zahájena 15. ledna 1951. Zúčastnilo se jí 7 pěších praporů, 3 dělostřelecké oddíly a 150 tanků. Ofenziva byla úspěšná a na konci března se 8. armáda ocitla opět u 38. rovnoběžky. Ridgway pak stanovil jednotlivé linie postupu, které nazval IDAHO, KNS, UTAH a WYOMING, na nichž měl být zachycen případný čínský útok. Návrat k 38. rovnoběžce poskytl Trumanovi příležitost k ukončení války. Naproti tomu MacArthur prosazoval vedení války do konečné porážky komunismu v celé Koreji. To však bylo proti mírovým snahám Spojených států a generál byl ze své funkce odvolán. O jeho propuštění 8. dubna rozhodl Spojený výbor náčelníků štábů, prezident pak rozkaz podepsal 10. dubna 1951. Na jeho místo byl dosazen gen. Ridgway a velitelem 8. armády se stal generálporučík James Van Fleet. Přestože se MacArthur cítil poražen a zhanoben, ve Spojených státech byl po svém návratu oslavován jako hrdina, jehož popularita vůbec neklesla. V té době do Koreje přišlo asi 40 000 neamerických vojáků, z nichž polovinu tvořili Britové, Australané, Novozélanďané a Kanaďané. Síly na frontě byly vyrovnané.

Britové zadržují lavinu
22. dubna Číňané zahájili svou jarní ofenzivu a donutili část jihokorejské armády k ústupu na jih. Zatímco Korejci zbaběle ustupovali, Britové zde svedli jednu z nejslavnějších bitev v celé korejské válce. Tři prapory pěchoty spolu s belgickým praporem, asi 6000 mužů, se zakopaly na výšinách jižního břehu řeky Imdžinu, kde bránily cestu k Soulu. Jednotky bojovaly do posledního náboje a přišly celkem o 1000 mužů. Boj ale způsobil Číňanům ztráty 10 000 mužů a zadržel útok na Soul. Jejich přesunuté jednotky byly již 40 kilometrů od Soulu, ale generál Van Fleet slíbil, že město za žádnou cenu neopustí. 29. dubna útok náhle ustal a ještě toho dne američtí piloti zlikvidovali 6000 Číňanů, kteří se snažili přeplout řeku Han. Fronta, na které byl zachycen nepřátelský útok, nebyla součástí postupových linií a byla pojmenována Bezejmennou linií. Číňané sice opět zaútočili, ale byli odraženi, museli se stáhnout a Američané mohli prohlásit, že nepřítel utrpěl během ofenzivy velké ztráty, neboť bylo napočítáno 17 000 mrtvých a 10 000 zajatých komunistů. Vojska OSN pokračovala v ofenzivě, ale rudí se zakopali hluboko v kopcích a jejich vyhnání z této vynikající pozice by Američany stálo mnoho životů. Nadešel čas pro mírová jednání.

Příliš vzdálený mír
Celý svět doufal, že válka v Koreji skončí. Američané i Korejci pro to učinili dobré podmínky, nicméně Čína tyto plány hatila svým odmítavým postojem. První jednání o příměří se konalo 10. července ve městě Kesong, které se v tu dobu nacházelo na území okupovaném Severokorejci. Číňané dávali najevo svou moc – do tábora měli přístup jen komunističtí novináři a zatímco Číňané seděli ve vysokých čalouněných křeslech, vyjednavači za OSN dostali malé dřevěné židle. O naprosté nedůvěře mezi oběma stranami svědčí i to, že byla vytvořena speciální americká jednotka, která měla za úkol osvobodit vyjednavače OSN, pokud by je komunisté zajali. Zatímco spojenci trvali na stávající linii, Číňané chtěli jako hranici 38. rovnoběžku. Spojenci měli po své tvrzení důvod, neboť se oprávněně obávali nového čínského útoku, pokud ustoupí. Na frontě se mezitím situace stabilizovala a vojáci již nebojovali o rozsáhlá území, ale o strategické kóty na hřebenech táhnoucích se podél celé linie. Ta začínala na západním pobřeží asi 30 kilometrů severně od Inčchonu a končila na východním pobřeží přibližně na úrovni města Pchjongang, přičemž města Čhorwon a Kumhwa byly již za touto linií na jihokorejské straně. Na hřebenech byly vrcholy, kterým Američané dali svá jména, např. Nevada Cities, The Hook, Big Little Horn, Triangle Hill, Porkchop Hill atd. A právě o tyto hory sváděli tuhé boje s Číňany po dobu dvou let.

Na začátku prosince 1951 začala jednání o válečných zajatcích. Američané postrádali přes 11 000 mužů a navíc 88 000 Jihokorejců. Naproti tomu jednotky OSN uvedly, že mají 132 474 válečných zajatců, z toho 95 531 Severokorejců, 20 700 Číňanů a 16 243 bývalých vojáků jihokorejské armády, kteří byli násilím včleněni do Kim Ir-senovy armády. Mezitím byl zaveden bodovací systém, podle kterého se američtí vojáci vraceli domů. Aby se voják vrátil do Států, potřeboval 36 bodů. Za každý měsíc strávený na frontě dostal 4 body a za měsíc mimo frontu 2 body. Válka se vlekla v místních bojích a přestřelkách, ne nepodobných bojům z první světové války, boj o zemi nikoho, přelévající se z jednoho kopce na druhý, nekonečné dva roky. Prezident Truman svůj post v prezidentských volbách v roce 1952 neobhájil a nahradil jej republikánský generál Dwight D. Eisenhower. „Ike“ slíbil, že válku v Koreji co nejdříve ukončí, a svůj slib také splnil. Dokument, který přinesl mír, byl podepsán americkým generálem Williamem K. Harrisonem a severokorejským generálem Nam Ilem v pondělí 27. července 1953 a vstoupil v platnost o dvanáct hodin později. Zatímco Severní Korea válku fakticky prohrála, byl její vůdce Kim Ir-sen doma oslavován jako vítěz. Jeho země, lid, ekonomika, průmysl a celé hospodářství byly totálně zdecimovány. Ještě nyní doplácejí na válku, kterou začala jejich komunistická vláda, která je stále u moci. Na válce paradoxně nejvíce vydělalo Japonsko, které během konfliktu sloužilo jako seřadiště a cvičiště pro americké jednotky, dodávalo jim vojenský i „civilní“ materiál. Jižní Koreu stál konflikt mnoho životů i prostředků, přesto se díky USA stala prosperující zemí. Podél 38. rovnoběžky je demilitarizované pásmo obehnané protitankovými příkopy s vysokým plotem z ostnatého drátu. Hranici, kterou až donedávna střežilo 1,5 milionu vojáků, nelze překročit a obě země nejsou dokonce ani telefonicky spojeny. Jednotky USA dosud Jižní Koreu neopustily a v polovině devadesátých let se na jejím území nacházelo stále asi 40 000 amerických vojáků.

 

Významná data korejské války
25. 6. 1950 – Severokorejci útočí na Jižní Koreu
27. 6. 1950 – OSN odsuzuje agresi Severní Koreje a vyzývá k vojenské pomoci jihu
27. 6. 1950 – Američané se poprvé utkávají se severokorejským letectvem
28. 6. 1950 – Severní Korea dobývá Soul
5. 7. 1950 – Vojáci USA se účastní prvních pozemních bojů
2. 9. 1950 – Severokorejci neúspěšně útočí na Pusanský perimetr
15. 9. 1950 – Jednotky OSN se vyloďují u Inčchonu
27. 9. 1950 – Soul osvobozen jednotkami OSN
9. 10. 1950 – Armáda OSN vstupuje na území Severní Koreje
19. 10. 1950 – Pchjongjang je dobyt jednotkami OSN
25. 10. 1950 – Čína vstupuje do války
25. 10. 1950 – OSN podniká neúspěšný útok na čínské jednotky
29. 10. 1950 – Začíná všeobecný ustup jednotek OSN
5. 1. 1951 – Soul je opět dobyt komunisty
15. 1. 1951 – Zahájena ofenziva OSN
10. 4. 1951 – Generál MacArthur je odvolán, nastupuje gen. Ridgway
22. 4. 1951 – Začátek jarní ofenzivy komunistů
10. 7. 1951 – První kolo mírových jednání
27. 7. 1953 – Uzavřeno příměří, válka v Koreji končí

Válečné ztráty
USA 50 000
Jižní Korea 1 250 000
Severní Korea 500 000
Čína 900 000
OSN 3 000
CELKEM 2 703 000
Poznámka: SSSR přiznal ztrátu 120 pilotů

Zdroj: ATM

 


Datum: 22.02.2005
Autor: ADMIN
Počet přístupů: 66213
hodnocení
1 | 2 | 3 | 4 | 5 Známka: 1.45
počet známek: 45122